Pohádka o dvou hliněných nádobách

Narazil jsem při pročítání starých čínských pohádek na tuto perlu a nemohu se o ni nepodělit.

Pohádka o dvou hliněných nádobách

V Číně měl jeden nosič vody dvě hliněné nádoby. Visely na obou koncích klacku, který nosil na krku. Jedna nádoba měla prasklinu, naproti tomu druhá byla dokonalá a pokaždé nesla plnou míru vody. Na konci dlouhé cesty od potoka k domu měla prasklá nádoba vody vždy jen polovinu. Tak to šlo celé roky, den co den, a nosič nosil domů jen jednu a půl nádoby.

Dokonalá nádoba byla pyšná na svůj výkon, protože přinesla vždy všechnu vodu. Ale prasklá nádoba se za svou nedokonalost styděla a cítila se uboze, jelikož byla schopna jen polovičního výkonu.

Po letech služby oslovila nosiče u potoka: „Stydím se, protože voda z mé praskliny cestou domů vytéká.“ Nosič jí odpověděl: „Všimla sis, že byliny, které sázím, rostou jen na tvé straně? To proto, že jsem vždycky věděl o tvém nedostatku, a na tuto stranu jsem rozséval semena bylin. Každý den jsi je zalévala, když jsme se vraceli domů. Já pak roky sbírám tyto krásné bylinky, abych si ozdobil svůj stůl, doplnil svou čchi a krev. Kdybys nebyla taková, jaká jsi, tahle krása by nemohla rozzářit můj život.”

Všichni máme své osobní chyby. Všichni jsme prasklé hliněné nádoby. Ale právě tyto zvláštnosti, jedinečné v každém z nás, činí život zajímavým a vzácným.

Každého můžeme přijmout takového, jaký je – vidět v něm to dobré i to špatné, a zároveň to respektovat. A právě v tom spočívá podstata opravdového porozumění a přijetí.

Přeji všem prasklým hliněným nádobám krásné svátky.
Němec Tomáš